(Ne)obyčejný příběh

"PŘIPOMÍNÁTE MI MÝHO VNUKA, VÍTE? Pořád se někde toulá," vyprávěla paní v důchodu asi tak "třicetiletýmu klukovi" ve vestibulu metra na Vysočanský...

„PŘIPOMÍNÁTE MI MÝHO VNUKA,VÍTE?,

pořád se někde toulá,“ vyprávěla starší paní v důchodu

asi tak „třicetiletýmu klukovi“

ve vestibulu metra na Vysočanský...

„Neznáte ho?“

„Jmenuje se XY a někde tady prý prodává

NOVÝ PROSTOR, jako vy,“zeptala se ještě.

„Jóó, toho znám, ale nevím, kde teď je,“ odpověděl mladík.

„Až ho uvidíte, řekněte mu prosím,

že klidně může přijít ke mně domů... Ne,

přijďte oba dva,“ dodala skoro prosebně paní

a zároveň podala mladíkovi bankovku

vysoce převyšující hodnotu časopisu.

„Tady máte, to je v pořádku“.

„Děkuju móóc, děkuju, já to vyřídím.

Sakra v červnu mi bude třiatřicet,

no jo, Kristovy léta,

asi bych se měl už nějak odrazit, co?“

kál se mladík, možná i za jejího vnuka...

Smutný říkám si, když mne spolkly

otočný dveře galerie Fénix,

protože se už nikdy nedozvím,

jak tenhle příběh skončil.

Ale přál bych všem třem

pevnou půdu pod nohama a

DOBREJ VÍTR do plachet

jejich zdánlivě osamělého

                                     ŽIVOTA.