"Miluju tě Bobíšku - vííš? A jednou chci bejt celá tvoje! Jakože poprvý - chápeš?" slibovala mi kdysi jistá slečna vahou citů svých necelých šestnácti let.
Jenže já, byl tehdy mladej argentinskej bejček
právě vypuštěnej z ohlávky výběhu vojny do velkýho voňavýho světa
(a nechtěl čekat), až odloží svý panický strachy
a v praxi naplní touhy o veliký rodině nejméně šesti dětí.
Nestal se jejím princem a jednoho dne ji nadobro pustil k vodě.
A pak jsem o ní roky nic nevěděl, protloukala se prý s nějakým týpkem
co zbytek rozumu naházel do automatů, nebo prolil chřtánem v knajpách periferie.
Ale ona stále chtěla jen tu rodinu (a měla ji mít - s tímhle podivným chlápkem).
A brzy se těšila na příchod svých vysněných dvojčat.
Dneska, už bohužel nikdo nezjistí - co bylo tenkrát špatně.
Na sál je údajně přivezli, pro jedno dítě pozdě
a to druhý - přidušený na omotaný pupeční šňůře
to po pár dnech nezvládlo...
Sedím teď v autě parkoviště vánočně nazdobenýho marketu
(a přemýšlím), kde se v tý kdysi tak drobný a křehký holčině
vzalo tolik síly tohle všechno zvládnout.
Jak tam tak stála (kousek naproti nám) a sledovala manžela
co upevňoval na střechu auta obrovskou kanadskou jedli
kolem nich pobíhala, jejich sotva tak osmiletá dcerka.
Najednou jsem věděl, že někde tudy - teče naše řeka.
Oplatil jí úsměv a nechal se dál unášet jejím neklidným proudem.
Dál od slepých ramen, kde rodí se - naděje.
Kde život je krev - a krev je život.
Až po zbytek našich dní.
