Znám. Syny mám tři. Nejstarší se v patnácti odebral do svého pokoje v podkroví(k počítači, samozřejmě), dolů scházel jen za účelem nabrání co největšího množství zkonzumovatelných zásob a jinak nekomunikoval, přesně dle hesla- jak může mít tak chytrý dítě tak nehorázně blbý rodiče. Potom v osmnácti najednou přišel a sedl si s námi, jako kdyby žádná pauza ani nebyla. Prostě dospěl. Chce to trpělivost, netlačit na pilu, ale zas nenechat zvlčit. Orientovat se mezi tím je někdy dost obtížné. Mějte se.

Je to přesně tak vydržet...včera tu o tom byl hezký článek který to trefně popsal