"Připomínáte mi mýho vnuka, víte?"

"Pořád se někde toulá," vyprávěla starší paní v důchodu - asi tak "třicetiletýmu klukovi" ve vestibulu metra na vysočanský...

"Neznáte ho?
Jmenuje se (...) a prý tady někde prodává Nový Prostor jako vy?" vyzvídala ještě.
"Jóó - toho znám, ale nevím kde teď je," odpověděl.
"Až ho uvidíte...řekněte mu prosím,
že klidně může přijít na svátky domů.
Ne - přijďte oba dva," dodala skoro prosebně ta paní
a zároveň podala mladíkovi bankovku
vysoce převyšující hodnotu časopisu.
 
"Tady máte - to je v pořádku."
"Děkuju móóc...děkuju, já to vyřídím.
Sakra v červnu mi bude třiatřicet, no jo kristovy léta,
asi bych se měl, už nějak odrazit...co?" kál se snad i za jejího vnuka.
 
Smutný říkám si, když mě spolkly otočný dveře galerie Fénix,
neboť se asi nikdy nedozvím, jak tenhle příběh skončil.
 
Advent právě sfouknul druhou svíčku
a z repráků vyhrávali nekonečný proud koled.
V tom příslibu vánoc to zaznělo, jako dobrej vítr do plachet -
jejich zdánlivě osamělýho života.