Cesta jménem domov

"Červenej klíč, je od bytu...přední a zadní vchod (modrá a žlutá), černej bude sklep a tenhle malej - to je schránka," odečítal do vzduchoprázdna panelákovýho bytu.

Ale nebylo to setkání přátel - po letech
ani káva čerstvě namletý arabiky,
v salónku hotelu Ritz (se nepodává)
v tuhle chvíli - nikdo nepoložil na stůl bábovku
s mramorovým vláknem kakaa uprostřed
toho věčně sladkýho úsměvu - v piškotový tváři.
Dnes bys nevyčet z korouhve bezmoci, pražádný směr.
*    *    *
Jak tak odděloval z kroužku, jeden barevný klíč za druhým
připomínal více než co jinýho - zoufalce,
který při partii mariáše vynášel svůj poslední trumf
v marné snaze odvrátit nevyhnutelné.

Jenže on - svou naději dávno prohrál
ve spirálách půjček a překlenovacích úvěrů,
který si za jeho zády nabírala jeho žena, zatímco on
za volantem kamionu brázdil Evropu v depozitáři jistot
pod parafou trojských koní.
*    *    *
"Už nemám domov," dokončil svou litanii,
když chvějící se rukou podepsal protokol
o předání bytu v insolvenci,
ještě než zmizel v obstarožní škodovce
za obloukem vánočně nasvícený ulice
(aniž by vrhal stín), zdálo se
jakoby to bylo jen to světlo - a další cesta
co po nás nakonec zůstává...