Hanka byla ve věku, který se u žen neříká...

a ani není slušný se ptát. Usměvavý sluníčko ve vrátnici vozovny, co už pár roků vyprovází naše uspěchaný kroky k domovům.

"Ahoj miláčku...,"
vítá mě rozesmátá, ale dneska jakoby omládla.
Natočený vlasy obarvený na blond, nalíčená s decentní rtěnkou
s řasama až někam k Mléčný dráze.
"Kam se chystáš, Hani?" nadhodím
a mám na mysli, třeba nějaký výlet s utajeným přítelem do Poděbrad.
"Ráno odlítám za prdelkama do Londýna
a už se nemůžu dočkat," vykládá celá natěšená.
 
Její dcera tam kdysi odešla za prací, provdala se a už zůstala.
"Těším se na všechny, ale hlavně na tu malou cácorku
vnučku Sofii Marii," vypráví.
"Hezký jméno," říkám.
"Že jo...,
Marie je po mojí mamince co vloni umřela a nikdy malou neviděla,"
dodala a hlas se jí přitom trochu zachvěl.
A zároveň se navzdory noční tmě v jejích očích zaleskly malý slzičky,
který nejspíš hned zrána oschnou
kdesi nad kanálem
La Manche.