Tizian rozdrtil rumělku...

s ohnivě červenou a usilovně míchal -                                                nebylo snadné zachytit odlesky jarního slunce -                                     v záplavě prstenců té rusovlásky, jedoucí v tramvaji přede mnou.

Pospíchal -
vždyť krása je tak pomíjivá
až byl konečně spokojen
k indigové džízce
přidal tiskařskou čerň sukně
a medové - až neapolské, žluté motýly
rozlétuté po úbočích zdejší
tajuplné krajiny -
zrodila se jeho Venuše.
 
Byla by jistě také
mistrovským dílem
i v tomhle mém (novátorském pojetí)
jenomže to, už patřičně neocením
neboť její jednička
pokračovala rovně - na Petřiny
a já s dvanáctkou
zahnul doleva
kamsi na Klárov.