Už to nedohonil...

Vyběhl ze dveří Palladia a ještě z protější strany ulice volnou rukou mával, ať na něho počkám, zatímco v druhý se snažil udržet dvě plastový krabičky s jídlem, jaký dostáváme s sebou domů.

Čekal jsem -
jenomže ten mladej kluk
soustředěnej jen na tolik, aby doběhl mojí tramvaj
patrně podcenil nerovnost terénu z kočičích hlav
a o zbytek se už postarala setrvačnost
a gravitace.
 
Luxusní špagety Carbonara
se rozutekly Náměstím republiky
podobny na svobodu vypuštěnýmu
klubku lítých hadů
a jakási červená omáčka
se jako nějaká lávová řeka
valila žlábkem koleje, aby nakonec
v pollockovsky abstraktních cákancích
obarvila jeho košili a oblek
jak se pokoušel rychle vstát...
 
Myslím, že v takovejch chvílích
jsou nejhorší první dvě, tři vteřiny
nežli si uvědomíme, že je po všem
po jídle - který se nepochopitelně
snažil naházet zpět do obalů -
i po odjíždějící tramvaji,
ve který jsem lavíroval na hraně
záchvatu smíchu -
a soucitu.