"Jednou takhle nahážou do pytlů i naše věci a odvezou na smeťák," zoufala sis, po asi týdenním balení...
šatů, fotek a nábytku
a vůbec nejrůznějších nepotřebných věcí (potřebných pro život)
ještě z dob našeho baráku, které tak nějak nebralo konce
a přinášelo jistotu, že dříve či později narazíme
na našich tradičních odkládacích místech garáže a půdy,
na nějakou tu pandořinu skříňku.
Šel jsem si dát doutník (a potajmu)
abys nevěděla, nalil decáka domácí slivovice
na chvíli vorazit - vždyť termín stěhování se nezadržitelně blížil
a dával třetímu adventu, spíše přídomek hororu,
nežli klidu a rozjímání - když v tom zaslechnu:
"Tyhle botičky a košilky jsem schovávala pro nás,
přece to teď nevyhodím!"
A už je to tady - pařáty tý bestie zašustily škvírou
mezi dveřmi a dlažbou záchoda: "Tak tady ses chtěl
přede mnou zašít, chlapečku," slyším její skřehotání.
Pečlivě zabalený dupačky -
i skompletní výbavičkou pro nače nenarozený dítě
(jehož život ani stadium vývoje se kdysi neslučoval
s tvojí neodkladnou operací výdutě v mozku)
teď ležely v několika řadách na stole
a podlaze kuchyně, jako nějací barevní zajíčci
zbavení života při podzimní honitbě.
"Někomu to dáme - miláčku," snažím se tě ukonejšit,
jenže i po těch letech evidentně podceňuju
hloubku mateřskýho citu - i po těch letech není snadný
odvalit tenhle balvan z Hadriánova valu
vzpomínek našeho života - i po těch letech
zase cítím ty pomalý sloky
z bolavých třesů návratů ponorných řek
(dnes) tak náhle rozlitých u našich břehů
zanechávajících na tvých tvářích
prchavé vodoznaky akvamarínů
(prokvetlých solí)
to po způsobech mořských vln.
