Bylo nebylo

"Vika mi utekla...i s malým Ondráškem
k nějakýmu starýmu páprdovi, chápeš to?"
spustil na místo pozdravu známej, když jsme se nedávno potkali.
Jeho ruce
(dneska rozpíchaný ze stovek injekcí)
kdysi dokázaly svařovat záoceánský lodě
v loděnicích s takovou bravurou,
že ani nebylo potřeba kontrolní rentgeny.
Jenže dneska přede mnou stála vyhaslá troska
zlomenej bezdomovec a feťák
přespávající kdesi pod starým mostem.
 
Před časem žil pár let na hromádce právě s Vikou
nejlepší kamarádkou mojí ženy
takže jsem dobře věděl, že se kdysi kvůli němu rozvedla
a ke svým dvěma dětem si s ním (na starý kolena) pořídila malýho Ondru
a celý ty roky čekala, až jí třeba požádá o ruku.
Bohužel každodenní koktejl nevěr, opilostí, drog a domácího násilí
vystavil nekompromisní účet jednoho večera
kdy si pro něho přišli policajti.
A jejich malej klučík se svojí ještě čistou dušičkou
stál v pyžamku na chodbě a strachy skoro šeptal:
"Ty obušky a pistole máte na mýho tátu?"
a strážci zákona na moment zaváhali...
"Néé, to máme jen na ty zlý, a tvůj táta je přece hodnej...nebo né?"
zachovali dekorum ve vypjatý chvíli
který pro něho zároveň (spolu s tou milosrdnou lží)
zajistilo důstojnej odchod.
 
A pak se za ním na nějakej čásek zavřela závora
která Vice dala šanci začít ještě jednou
na druhým konci republiky v náruči docela fajn chlápka.
Jenže tohle všechno
mu tenkrát na ulici nemělo smysl vykládat
a přestože vím jaký to je, když chlap přichází o syna
mlčel jsem (jak jen mlčí osamělá rána)
bolestí dovnitř naší samoty
mlčel jsem
zrnko prachu na dlaních světa.