Co je důležité...

Zastavil jsem na Bílé Labuti, jako druhej v pořadí a i přes plnou refýž lidí, jsem ty dvě nemohl přehlédnut...

Zastavil jsem na Bílé Labuti, jako druhej v pořadí
a i přes plnou refýž lidí jsem ty dvě nemohl přehlédnout.
Než došly od sloupku podél autobusu, až ke mně, uběhla
snad celá věčnost ve které Hanibal překročil Alpy,
byla dobyta Bastila a nedaleko u Rozvařilů,
vydali pár porcí svíčkové...
Pohybově značně postižená dcera, asi tak v mém věku,
vrávorajícím krokem vedla za ruku svojí nevidomou mámu.
(Jak jsem později zjistil, nejspíše do Kauflandu v Podbabě)
A jak, už to tak bývá, oči nás všech se nemohly odtrhnout
od této bizarní dvojice, pro kterou se tahle cesta
musela rovnat letu člověka na Měsíc.
Jsou chvíle, kdy můžeme dohlédnout dál,
než za dvory našich činžovních domů.
Někam dál, než ukazují sloupce uspěchaných jízdních řádů.
Chvíle,
kdy jako bych slyšel lišku, jak říká Malému Princi:
"Tady je to mé tajemství, úplně prostinké.
Správně vidíme, jen srdcem.
Co je důležité, je očím často neviditelné."